Implementace CLILu
do české školy

2.1 Počátky vzdělávání v cizím jazyce

Studium vzdělávacího obsahu nejazykového předmětu (učiva) prostřednictvím cizího jazyka není ani novinkou, ani ojedinělým jevem. Stačí si vzpomenout na všechny vědce, lékaře, právníky i církevní činitele, pro které byla profesním jazykem latina. I v současné době je jasné, kolik odborných publikací vychází v angličtině a také ve kterém jazyce je většina textů na internetu.

Formální vzdělávání v cizím jazyce však procházelo krušnou cestou. Historicky nikdo neřešil jazyk vzdělávání a jeho dopad na žáky. S rozvojem psychologie a pedagogiky jako samostatných vědních oborů se začaly provádět výzkumy, které poukazovaly na úskalí, která výuka v cizím jazyce přináší. Tento postoj vůči dvojjazyčné výuce vedl k tomu, že například v roce 1855 stát Kalifornie zakázal výuku v jiném jazyce než v angličtině, v Evropě pak na základě výzkumu Saera (1923) UNESCO výrazně nedoporučilo výuku v jiném než oficiálním jazyce země. Postoje té doby výmluvně shrnuje Laurie (1890), který píše: „jestliže dítě žije ve dvou jazykových systémech najednou, čím shodnější je kompetence v těchto jazycích, tím hůře pro dítě, jeho intelektuální a duševní vývoj není díky tomu zdvojnásoben, ale rozpůlen. V takových podmínkách je příliš náročné dosáhnout jednoty mysli.“

V průběhu dvacátého století se s rozvojem komunikačních technologií, médií a dopravy postoje ke vzdělávání v cizím jazyce měnily. Mohl za to jednak rozvoj výuky moderních jazyků, jednak sílící migrace a v neposlední řadě také rozvoj vědeckých disciplín, psychologie, neurolingvistiky, pedagogiky apod. Silný nástup výuky v cizím jazyce lze pozorovat zejména od 70. let 20. století, kdy Lambert (1972) prokázal důležitost postoje žáků a společnosti k vyučovacímu jazyku. Není-li výuka v cizím jazyce vnímána jako něco, co ohrožuje vlastní kulturní identitu žáka, je rozhodně přínosem. Na tomto základě ostatně stojí i jeden ze čtyř pilířů CLIL (4C´s), tj. jeho kulturní dimenze.

Loga