Implementace CLILu
do české školy

14.6 Jazyk testování

V mnoha projektech zabývajících se CLILem se hlavně v počáteční fázi řeší, jaký jazyk používat při testování – mateřský jazyk nebo jazyk CLILu. Jde o ožehavou otázku, obzvláště tam, kde zákony vyžadují, aby všichni žáci absolvovali závěrečnou zkoušku v mateřském jazyce (resp. vyučovacím jazyce). Z tohoto důvodu mnoho škol, na kterých se učí CLIL nebo vybrané předměty v cizím jazyce, tuto výuku v posledním ročníku omezují nebo zcela ruší a věnují se přípravě studentů na závěrečné souhrnné zkoušky v L1, a to včetně předmětů, které měli studenti v jiném jazyce (dále L2). To samozřejmě není v pořádku, protože, jak uvádí Coyle (2010), „..to může selhávat [při použití L1] na filozofické i pedagogické úrovni, protože záměrem programu CLIL je vybudovat schopnost zvládat úplně vše v dalším jazyce, a to včetně komunikační strategie a maximálního rozvoje myšlení v daném jazyce.“

Existují důkazy (Serra, 2007), že žáci CLILu jsou v případě potřeby schopni převádět pojmy do L1, a to i v případě, že mnoho z těchto pojmů pro ně bylo úplnou novinkou a naučili se je, aniž by znali příslušné termíny ve své mateřštině. Jde tedy o plýtvání časem a také o nebezpečný předsudek, že žáci budou vždy podávat lepší výkony v L1, za jakýchkoliv okolností. U mladších žáků je navíc zcela zásadní, aby testování probíhalo v jazyku CLILu. V opačném případě neboli při testování v L1 neuvidí žáci důvod, proč se něco učí prostřednictvím cizího jazyka a mohou se výrazně méně snažit fungovat v jazyce CLILu. Poslední studie ukazují, že používat při výuce a při testování jiný jazyk je skutečným paradoxem.

Loga